Současná vyhrocená politická situace, týkající se Ukrajiny a vedení pomoci, kterou by měl poskytnout Západ pro dosažení spravedlivého míru pro tuto zemi, vytváří otázku, do jaké míry lze predikovat podobu takto nazvaného míru, a to na základě historicky ověřených principů války ve vztahu k hodnotám, které zastává demokratická část světa.

24. února tohoto roku jsme si připomněli chmurné výročí. Před třemi lety začala válka na Ukrajině. O tom, kdo je agresor a kdo je obětí této agrese, není jistě pochyb. Od začátku konfliktu prezident Zelensky jednoznačně formuloval politický konečný stav ukrajinského vojenského odporu proti ruské agresi, kterým je obnovení územní celistvosti Ukrajiny, tak jak tomu bylo před rokem 2014. A tento politický cíl několikrát zopakoval. Toto prohlášení se téměř okamžitě setkalo s pozitivním přijetím ze strany demokraticky smýšlejícího západního světa. Pro společnost, která respektuje základní demokratické hodnoty, je naprosto nepřijatelné zahájit vojenskou agresi proti jakékoli suverénní zemi a násilně okupovat její území. V tomto případě je striktní požadavek prezidenta Zelenskyho na reintegraci ukrajinského území, včetně Krymu, anektovaného v roce 2014, naprosto legitimní a oprávněný.

Na druhou stranu je však při pohledu na aktuální vývoj konfliktu nutné uznat, že Ukrajina v posledních měsících ztrácí mnohem více území, než se očekávalo. Tento vývoj je jistě důsledkem mnoha negativních faktorů, mezi nimiž je třeba zdůraznit kritický nedostatek vojáků v kombinaci se slabými schopnostmi mechanizovaných jednotek, nedostatkem dělostřelecké munice, raket k zajištění protivzdušné obrany, chybějící prostředky vzdušné podpory atd. Nutné je i zmínit kvalitu velitelského sboru a štábů, které hrají zásadní roli při plánování a vedení příslušných operací. Celý tento problém je pochopitelně odrazem i slábnoucí podpory ze strany západních zemí.

Těžko hodnotit, zda dodávky zbraní a střeliva splnily požadavky Kyjeva co se kvality a kvantity týče, nebo zda naopak západní země od těchto dodávek očekávaly příliš mnoho z hlediska získání strategické iniciativy a pozitivního vývoje války ve prospěch Ukrajiny. Celkově lze říci, že aktuální operační obraz a dosavadní průběh konfliktu poněkud snížily optimismus spojenců ohledně potenciálu ukrajinských sil převzít strategickou iniciativu. Soudě podle nedávného diplomatického a politického vývoje na obou stranách Atlantiku týkající se pokračující vojenské podpory Ukrajiny se zdá velmi nepravděpodobné, že západní spojenci budou schopni dodat v krátké době nezbytné vojenské prostředky a schopnosti, které Ukrajina potřebuje k vytlačení ruských jednotek, osvobození okupovaných území a obnovení své územní celistvosti před rokem 2014.

I když není možné jednoznačně stanovit, jaký byl skutečný záměr ruské invaze na Ukrajinu, dosavadní vývoj naznačuje, že hlavním strategickým cílem prezidenta Putina pro tuto takzvanou speciální vojenskou operaci bylo a nadále i je obsadit a dosáhnout plné vojenské kontroly v hlavní oblasti Donbasu, tedy na území separatistických republik Luhaňsk a Doněck, spolu s částmi Záporožského regionu a pozemním přístupem na Krym. Po dosažení plné vojenské kontroly nad tímto územím by pravděpodobně následovalo nastolení civilní správy a integrace těchto území do Ruské federace. Z tohoto pohledu současná podoba frontové linie nepochybně vyhovuje kremelské administrativě a poslouží i jako výchozí bod pro diplomatická jednání o stanovení nové demarkační linie mezi Ruskem a Ukrajinou.

Nyní nastává situace, kdy jsou proti sobě postaveny dva protichůdné strategické cíle, což vede ke klíčové otázce: Jaká podoba míru čeká Ukrajinu? Na straně jedné je Ukrajina a prezidentem Zelenskym formulovaný politický konečný stav v podobě osvobozené a reintegrované země, což je i stav podporovaný evropskými demokratickými zeměmi, a na druhé straně se Rusko pokouší získat východní část Ukrajiny, což je situace založená na územních ziscích dosažených vojenskou silou.

Z určitého úhlu pohledu je pak možné tento konflikt popsat jako střet západních demokratických hodnot s principy války či jako střet mezi ideologickým závazkem k demokratickým principům a klasickou teorií války, jak ji vnímali klasičtí teoretici, jako např. Clausewitz, Jomini, Sun Tzu, Machiavelli či jiní. Čili pokud se znovu nastolí otázka, týkající se podoby míru na Ukrajině, pak ukončení války vyvolává dvě zásadní otázky, které v tuto chvíli zůstávají bez explicitní odpovědi:

1.  Může Ukrajina očekávat, že západní svět vyvine dostatečný diplomatický tlak na Putinův režim, aby přiměl Rusko opustit okupované území?

2.  S jakým politicko-vojenským zadáním a v jakém rozsahu bude nutné řešit rozmístění mnohonárodních mírových sil na území Ukrajiny, či spíše, do jaké míry bude nutné uplatňovat strategie vojenského odstrašení na východním křídle euroatlantického prostoru, aby odradily Kreml od případné další expanze?

Co by Clausewitz a někteří další teoretici řekli k této složité otázce s ohledem na ukončení války na Ukrajině? Historie ukazuje, že pro války bez jednoznačného výsledku, což znamená totální vítězství nebo totální porážku, je mnohem pravděpodobnější, že vypuknou znovu, a to v nejméně očekávanou chvíli a s ještě větší intenzitou, než tomu bylo dříve. Americký spisovatel a teoretik Edward Luttwak poukazuje na jeden paradoxní princip války, který je často přehlížen: Ačkoli je válka mimořádně velké zlo, má jednu velkou přednost: může skrze vyřešení politického konfliktu vést k dlouhodobému míru. K tomu však může dojít pouze za předpokladu, že se válčící strany vyčerpají, nebo když jedna strana rozhodným způsobem zvítězí. Dalším možným způsobem je, že konflikt bude pokračovat, dokud nebude dosaženo řešení. Objektivní posouzení toho, jak válku ukončit a co by její konec usnadnilo, by se mělo stát základem pro úspěšná politická jednání.

Pochopitelně cílem ukončení současné války je uspokojit ukrajinské požadavky, vyhnout se eskalaci do širšího konfliktu a vytvořit pevné základy pro trvalý mír. Pokud současný ozbrojený konflikt skončí bez absolutního vítězství Ukrajiny, může východní Ukrajina zůstat zónou zmrazeného konfliktu, vytvářející prostředí nestability a nejistoty. Navíc by mohla být porušena potenciální dohoda o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, protože obě strany budou chtít posílit své pozice u jednacího stolu o potenciální mírové dohodě. Za současné konstelace ruské vojenské síly rozmístěné na východní Ukrajině by perspektivnějším řešením bylo začít přemýšlet a připravovat se na udržitelnou mírovou dohodu, která by měla zahrnovat formální a podrobné dohody o rozmístění mírových sil, vytvoření demilitarizované zóny a potenciální ustanovení společných komisí pro řešení dalších sporů.

Výzvy spojené s ukončením této války jsou obzvláště obtížné. Zde je nutné, jak nám říká Clausewitz, zdůraznit faktor pravděpodobnosti jdoucí nad úroveň možností. Jinými slovy, je pravděpodobné, že Ukrajina bude poražena, pokud západní spojenci přestanou nebo dramaticky sníží svou podporu. Na straně druhé, porazit vojensky Rusko je skutečně možné, i když nepravděpodobné. Ukrajina svou protiofenzívou z roku 2022 dokázala, že dostatečně oslabená ruská armáda je náchylná k taktickým porážkám. Jak ale Ukrajina prokázala v roce 2024, takovou ofenzívu není snadné zopakovat proti dobře připravenému Rusku. Ještě jednou je tedy potřebné zdůraznit skutečnost, že konflikt na Ukrajině je skutečně z pohledu demokratické společnosti vnímán jako střet dvou zásadních principů – striktního dodržování demokratických hodnot versus trvale platných principů války. Zapojení západního světa do mírových jednání bude hrát zásadní roli při řešení rusko-ukrajinské války. Pokud však vezmeme v úvahu principy války, pak je skutečně nereálné očekávat, že mírová jednání a následná poválečná ujednání vyústí v jednostranně výhodnou situaci pro Ukrajinu.

Autor: Zdeněk Petráš, CBVSS