V Keni, v malé horské vesničce Itibo, je již sedmnáct let české misijní zdravotnické zařízení, ve kterém čeští zdravotníci pomáhají místním obyvatelům. Během své existence se tato malá nemocnice rozrostla do současné podoby, kdy v postupně se zlepšujících podmínkách poskytuje zdravotní péči dospělým i dětem, v chirurgických i nechirurgických oborech a současně disponuje porodním sálem.
Do této nemocnice se vypravil šestičlenný tým, lékař Roman Sýkora z karlovarské zdravotnické záchranné služby, doktorand Jiří Néma z fakulty vojenského zdravotnictví, medička Tereza Sládková z 1. lékařské fakulty, Pavol Kviatek z 2. lékařské fakulty a Lucie Gabrielová, záchranářka a medička z plzeňské lékařské fakulty, pod vedením koordinátora projektu Aleše Bárty.
Z vyprávění členů týmu je znát, že pro všechny je to krok mimo komfortní zónu, kterou je české zdravotnictví. V Itibo je zdravotní péče vzácnost a takto k tomu i místní obyvatelé přistupují. Již příjezd do tohoto zdravotnického zařízení znamená celodenní cestu z letiště v Nairobi. Zdravotníci se přepravují terénním vozidlem, protože do Itibo nevede silnice. Přijíždí se po hliněné a kamenité horské cestě mezi lomy na štěrk, čajovými plantážemi a divokou přírodou. Samotné zdravotnické zařízení je několik zděných budov, které významně kontrastují s okolními dřevěnými chatrčemi a hliněnými chýšemi místních. V Itibo se nejedná o zdravotnické zařízení, jak je známe z České republiky, chybí celá řada vybavení, které je v Evropě standardem. Nepřítomnost klimatizace není zdaleka tak velkým problémem jako neustálý nedostatek vody v nadzemních nádržích, pitná voda zde není vůbec a k tomu dochází k neustálým výpadkům elektřiny. Rozvod kyslíku a jeho dodávky nebo nádrže na naftu pro generátory elektřiny jsou nedostatečné nebo vůbec neexistují.
Častými případy jsou zde sečná poranění. Mačeta je v Itibo základním pracovním nástrojem, ale i zbraní. Medici zde pod dohledem řeší a šijí četná poranění, často i významně komplikovanější, než ke kterým by se „dostali“ na praxi v České republice. V keňském horském podnebí jsou velmi častou komplikací rané infekce. I tím se zdejší chirurgická péče odlišuje. Výhodou pro četné chirurgické výkony je i přítomnost anesteziologa. V Itibo pacienti při domluvě se zdravotníky využívají mix uřední angličtiny s velmi exotickým přízvukem, svahilštiny i místního nářečí kisii.
Nejbližší „vyšší typ“ nemocnice je Nyamiře, byť je to jen několik desítek kilometrů, cesta džípem s pacientem například v kardiogenním šoku je dobrodružná a stresující záležitost. Orgánovou podporu v Itibo nelze „zatím“ zajistit z mnoha logistických i odborných důvodů.
Život místních je velmi chudý, prostý, je zde problém s pitnou vodou. Na černo připojované elektrické odběry, extrémně nestabilní síť a blátivé cesty jej činí obtížným. Místní obyvatelé po setmění nevycházejí ze svých příbytků. V noci je okolí nebezpečné a stávají se zde občasná přepadení obyvatel. I nemocnice v Itibo je obehnána plotem a vstup je střežen nejen hlídačem, ale i místním psem Čendou. Přes den je zde ale však i spousta zábavy. Zdravotníci, kteří nemají službu, mají od pěti hodin volno a do setmění vycházejí třeba hrát volejbal s místními, na hřiště, které předchozí mise zbudovaly. Zajímavou kratochvílí místních je i hraní kulečníku v hliněné chýši sousedící se zdravotnickým zařízením. Zdravotníci také vyrážejí na výlet na motorkovém taxi do nedalekého Ikonge pro avokáda nebo banány.
Všudypřítomní komáři působí malárii. Tým v Itibo hospitalizuje pacienty k léčbě malárie nitrožilními antimalariky poměrně často. Hospitalizace pacientů je však jiná, než jsme zvyklí, s pacienty je často na pokojích i rodina nebo přátelé a zajímavostí je, že například v noci nechtějí zhasínat světlo na pokojích, aby se cítili bezpečně. Infekčních chorob se v Itibu vyskytuje celá řada, a zdravotníci musí být očkováni, kromě běžných očkování pro svou českou praxi, i proti tyfu, meningitidě, žluté zimnici a z důvodu všudypřítomné malárie musí preventivně denně užívat antimalarika a spát pod moskytiérou. Stran bezpečnosti práce je velmi důležité mít na paměti i velmi vysokou promořenost obyvatelstva virem HIV.
Přes všechen dyskomfort v ubytování, pracovních podmínkách a tíži případů však celý tým, nyní v polovině mise, přemýšlí již o další misi v Itibo.
Projekt misijní nemocnice v keňském Itibo
České zdravotnické zařízení v Keni v odlehlé vesničce Itibo bylo založeno již v roce 2006. Za vznikem tohoto projektu stojí pardubický zdravotník Aleš Bárta s podporou humanitární organizace Adra. V průběhu sedmnácti let své existence tato nemocnice navázala spolupráci s řadou českých lékařů a lékařskými fakultami. V průběhu roku do Itiba přijíždí několik misí, které tvoří převážně medici, doplnění o lékaře různých specializací, kteří spolupracují s nepočetným místním personálem. Nemocnice leží v hornaté zemědělské oblasti regionu Kisii, kde je zdravotní péče prakticky nedostupná. Spektrum poměrně bohaté zdravotnické činnosti zahrnuje poskytování péče ve všeobecné ambulanci s omezenými laboratorními možnostmi, porodnici, lůžkové oddělení se dvěma lůžky. V případě přítomnosti české mise, tedy několik měsíců v roce, se poskytovaná péče rozšíří i o větší chirurgické výkony, je zapojen rentgen, operační sál a dvoulůžková jednotka intenzivní péče. Místní pacienti mají jen zřídka zdravotní pojištění, a financování provozu nemocnice je tak převážně závislé na charitativní a humanitární aktivitě.
Autoři: Roman Sýkora a Jiří Néma
