Na začátku letošního roku proběhla měsíční stáž studentů Vojenské lékařské fakulty v rámci českého projektu Itibo pod záštitou humanitární organizace ADRA, o.p.s. Celkem tři studenti VLF UO se od 3. ledna do 3. února zúčastnili studentské stáže, mimojiné také v rámci programu ERASMUS+.

Celý projekt je zaměřen na poskytování zdravotní péče, dále pak na zvyšování kvality zdravotnické péče a edukace zdravotnického personálu v jihozápadní Keni. Ve vesnici Itibo bylo vybudováno malé zdravotnické zařízení, které ročně ošetří kolem 9 tisíc pacientů. Toto zdravotnické zařízení je na místní poměry vysoce kvalitní, nabízí základní laboratoř. Stáže v Itibu navíc studentům nabízejí cenné zkušenosti s poskytováním péče v rozvojových oblastech a omezených podmínkách, tedy s omezenými zásobami a druhy léků, menší dostupností diagnostického vybavení a samozřejmě malým prostorem pro komplexnější ošetření pacientů. To studentům umožňuje rozvíjet schopnosti praktického využití teoretických poznatků získaných během studia, především v kontextu jejich budoucího působení v rolích vojenských lékařů a záchranářů. Takto získaná praktická zkušenost stuenty následně velmi dobře vybaví do praxe.

Na základě spolupráce s českými lékaři a lékařskými fakultami se do činnosti zdravotnického zařízení v Itibo zapojuje množství lékařů či mediků z České republiky. Ti do Keni cestují v rámci pravidelných rotací, což mimo jiné zvyšuje prestiž vysílajících organizaci, jelikož humanitární aktivity jsou vnímány veřejností pozitivně. Nabyté zkušenosti jsou zvláště cenné pro vojenské lékaře a záchranáře, jelikož poskytování zdravotní péče v krizových situacích je náročné simulovat při jejich odborných stážích na pracovišti fakultních nemocnic. Kromě toho pobyt v Keni dává studentům možnost nahlédnout do jiného kulturního prostředí a pracovat ve spolupráci s místním personálem, což je klíčové pro rozvoj dobrých mezilidských a profesních dovedností.

Letošní zkušenosti v rámci projektu Itibo během svého pobytu načerpali nadporučík Bc. Ing. Jiří Néma, nadrotmistr Jan Motka a četařka Barbora Patočková, z jejíhož deníku pocházejí následující poznámky.

Na měsíc do Itiba aneb jak se (ne)plánovaně zamilovat do Keni

Měli jsme odletět z Prahy s jasným cílem: dostat se co nejdřív do Nairobi a následně do malé keňské vesnice Itibo, kde nás čekala humanitární stáž. Jenže naše cestování získalo dramatický nádech už při prvních krocích na letišti. Nepříjemné zpoždění, boj s časem na přestup a nemožné fronty v Istanbulu nás nakonec „uvěznily“ na noc v luxusním hotelu, kam jsme neplánovaně putovali přes asijskou část Turecka. Přestože jsme se klepali strachem, zda jsme nesedli do špatného minibusu a jestli nás náhodou neunesou, v hlavě už jsme měli jedinou myšlenku: „Hlavně ať se konečně dostaneme do Afriky!“

První nadechnutí afrického vzduchu

Když jsme nad ránem konečně přistáli v Nairobi, radovali jsme se jako malé děti. Vyzvedli jsme všechny kufry a mířili přes odbavení v maličké hale letiště. Jeden kufr měl nakreslený křídou kříž – magické označení, určeno k prohlídce! Byl to zrovna kufr s některými léky a hlavně satelitem, který nám měl zajistit spojení s lékaři v Česku. Po dlouhých diskusích ohledně výše cla za provážený materiál se nám podařilo pracovníky letiště utavit tak moc, že nás raději pustili. Po vystoupení z letištní haly na nás dýchla pravá, živá Afrika. Stovky lidí přecházejících silnici, motorky kličkující mezi auty a všudypřítomné střídání chaosu a radosti. Vzduch voněl jinak, noc byla chladnější, než jsme čekali, ale první ráno v Africe nás přivítalo úsměvem místních.

Cesta do Itiba

Cesta z Nairobi do Itiba je dlouhá přibližně 300 kilometrů, ale naší ambulancí a s ohledem na stav místních cest je to trasa na 6-8 hodin jízdy. Měli jsme tedy jednodenní zastávku u jezera Naivasha. Všude se nás drželo to známé „Jambo!“ a neodbytní prodejci šperků, ovoce či suvenýrů. Když jsme po dlouhých hodinách jízdy konečně dorazili do Itiba, připadali jsme si, jako kdybychom tu byli rockové hvězdy. Vesnice nás vítala spontánním jásotem, děti běhaly kolem auta, starší lidé mávali a usmívali se. Připadali jsme si, že jsme došli na konec světa. A přitom jsme byli v místě, kde právě tihle lidé žili své každodenní životy.

„Nemocnice“ Itibo

Slovo „nemocnice“ v nás zprvu evokovalo klasickou budovu plnou ambulancí a sterilních sálů. V Itibu je to ale spíš několik menších domečků, prostory pro pacienty, sálky, kde se řeší všechno od běžných poranění po porody, a malá JIP. Přitom je tu minimum personálu a pár českých dobrovolníků, co sem jezdí na turnusy. Veškeré vybavení – od rentgenu až po polní lůžka – sem přivezli dobří lidé, které sem zlákal tvůrce projektu Aleš Bárta, který tu nechal kus srdce a 20 let poctivé práce.

Naše výprava se skládala ze záchranářů, lékařů i studentů, kteří byli připraveni pomáhat za každých okolností. První ranní služba nás hodila do reality: pacient podchlazený ze studny, zlomená pata, trombóza a k tomu nečekaný porod, u něhož nechyběly bizarní momenty jako rodička chodící polonahá po dvorku s cévkou. V Itibu se neptáte „Proč?“, ale „Jak můžeme pomoci?“ – a hned jdete na věc.

S novými životy přichází naděje (ale i bolest)

Právě porody se staly nejsilnějšími momenty. Zjistili jsme, že tu novorozenci často bojují o život hned po narození. Na vlastní oči jsem viděla, jak dokáže nevyzpytatelné africké klima, nedostatek léků či chybějící vybavení ohrozit i běžný porod. O to větší radost nastala, když se povedlo přivést na svět zdravého chlapečka nebo holčičku – s černými vlásky a nádhernýma očima, které se zvědavě rozhlížely po téhle cizí planetě.

Bohužel se v Itibu setkáte i s momenty, které vám do konce života zůstanou vryté pod kůži. Třeba když se objevil chlapec otrávený nebezpečným nápojem „Čanga“ a před očima nám vyhasínal, i když jsme se snažili ze všech sil. Ten pocit bezmoci, kdy vám chybí přístroje, peníze na specializovanou péči a jste odkázaní jen na vlastní ruce. Poprvé jsem pochopila, co znamená „přírodu nezastavíš“.

Všední (ne)všednost – voda, elektřina a avokáda

Běžné fungování tu nebylo zdaleka tak jednoduché. Tekoucí voda se stala luxusem. Často nešla elektřina, a to zrovna ve chvíli, kdy jsme ambuvakem dodávali kyslík někomu, kdo bojoval o život. Pohodlí v podobě teplé sprchy? Jednou za týden a ještě k tomu s vyplazeným jazykem od radosti. A jídlo? Tvořili jsme kulinářská kouzla z avokád (v Keni za pár korun, u nás by stály majlant), banánů, rajčat a zásob z neustále prořídlých regálů v tamní „samoobsluze“. Naučilo nás to vážit si i obyčejného chleba (který jsme si také pekli sami).

Dny všední i slavnostní

Každá sobota znamenala v Itibu skoro posvátný den: lidé odcházejí do kostelů, slavnostně se oblékají. Vyrazili jsme s nimi do křesťanského i adventistického kostela a zažili neuvěřitelnou vlnu spontánního zpěvu a tance. Někdy jsme byli svědky kázání, jemuž jsme sotva rozuměli, jindy jsme zase uvnitř poklimbávali. Každopádně nikdo nám nevyčítal naši jinakost – naopak jsme byli váženými hosty. V afrických kostelech se běžně zpívá, a tak jsme jim tam zazpívali i „Kozla“ od Nohavici. Nevěřili byste, jak se dá česká lidovka roztancovat do afrických rytmů!

Výlety za hranice Itiba

Abychom Keni porozuměli i z jiné stránky, vydali jsme se do Kisumu na břehu Viktoriina jezera. Ochutnali jsme připálenou tilápii na tržišti, kde rybí pach přehluší i tu nejhorší plodovou vodu z porodnice. Poznali jsme, jak vypadá bohatší Keňa – klimatizovaná obchodní centra, bary na střeše, hudba v jazzovém stylu. Přechod mezi chudobnou vesnicí a rušným městem byl neskutečný. Nakonec jsme nevynechali ani safari v Masai Mara, což byla taková pohádka na závěr. Vidět lva, geparda a dokonce leoparda s kořistí v tlamě je zážitek, který vám vyrazí dech.

Loučení s Itibem

Než jsme se nadáli, blížil se náš poslední den. V nemocnici jsme ještě rozdali zbylé léky, vygruntovali domeček a dobalili suvenýry, které jsme po cestě posháněli. S těžkým srdcem jsme se loučili s lidmi, které jsme během měsíce poznali – s místními sestrami, hlídačem, který nás budil na porody, i s pacienty, u nichž jsme netušili, zda je ještě někdy uvidíme. Cesta zpátky do Evropy byla náročná, ale to, co jsme si z Keni odvezli, se nedá vyčíslit žádnou měnou.

Proč jet taky?

Pokud váháte, jestli stojí za to vyrazit do Itiba – přestaňte. Připravte se sice na šok z chudoby, nedostatku hygienických standardů a občasného chaosu, ale taky na nekonečnou srdečnost, neskutečnou vděčnost za každou pomoc a spoustu okamžiků, kdy budete mít chuť brečet i smát se zároveň. Itibo a Keňa vám dají víc, než si umíte představit: naučíte se skromnosti, vděku za maličkosti i tomu, co je v životě opravdu důležité. A až si jednou zapálíte oheň na vaření nebo pustíte teplou sprchu, možná si vzpomenete, jak vypadá každodenní boj o kapičku vody tam, kde se lidé přesto dokážou pořád usmívat.

V Itibu totiž můžete na vlastní kůži zažít, že i nejmenší pomoc má velký smysl. A věřte mi, pohled na dětské úsměvy, na vycházející slunce nad čajovými plantážemi nebo radost lidí z obyčejné sklenky vody vám zůstane v srdci napořád. Pokud hledáte dobrodružství, chcete makat do morku kostí a přitom si odvézt domů to nejcennější – nečekané přátelství a pokoru, pak je Itibo v Keni tím pravým místem pro vás. A až tam jednou budete stát uprostřed toho nemocničního dvorku, přivoníte ke keňskému vzduchu a uvidíte tu nekonečnou radost i bídu, řeknete si: „Tady jsem našel/a kus sebe, o kterém jsem dosud netušil/a.“

Připravila Klára Kubelková, foto: archiv účastníků stáže